Lidé jsou sociální bytosti a přirozeně vyhledávají blízkost druhých. Ve skupině nacházíme bezpečí, podporu, vztahy i možnost sdílet důležité zdroje. Lidský mozek vyhodnocuje sociální kontakt jako odměnu, protože po tisíce let záviselo přežití jedince na spolupráci s ostatními.
Evoluce proto vytvořila mechanismus, který nás k sociálním vazbám motivuje. Izolace nebo odmítnutí naopak spouští poplašné signály. Děje se tak prostřednictvím neurobiologických procesů. Při navazování vztahů se uvolňuje dopamin, který posiluje pocit blízkosti a sounáležitosti.
Sociální sítě tento přirozený mechanismus využily a zaměřily se právě na jeho nejvíce návykové prvky. Ty je proměnily v prostředek k udržení naší pozornosti. Dopamin se přirozeně uvolňuje při skutečném lidském kontaktu, například když si s někým povídáme, jsme přijati skupinou, někdo s námi souhlasí nebo ocení naši práci. Sociální sítě však tento mechanismus dokázaly převést do digitální podoby a využít jej ve svůj prospěch. Pro děti a dospívající je toto prostředí obzvlášť rizikové. Jejich mozek se stále vyvíjí a citlivě reaguje na potřebu přijetí vrstevníky. Pokud se pocit uznání začne odvíjet převážně od reakcí na sociálních sítích, může docházet ke zvyšování úzkosti, poklesu sebedůvěry, problémům se soustředěním i narušení běžných sociálních dovedností.
Když dítě nebo dospívající získá lajk, komentář nebo nové sledování, mozek reaguje podobně, jako kdyby dostal pochvalu při osobním setkání. Rozdíl je v tom, že v online prostředí chybí přirozená námaha a skutečný mezilidský kontakt. Není potřeba překonávat ostych, učit se kompromisu, zvládat konflikty ani budovat hlubší vztahy. Stačí několik pohybů prstem po displeji. Místo setkávání s reálnými lidmi tak děti často tráví hodiny s upravenými fotografiemi, videi a profily, které mnohdy neodpovídají skutečnosti.
Sociální sítě navíc fungují na principu okamžité odměny, čím více reakcí příspěvek získá, tím větší pocit společenského uznání uživatel zažívá. Výzkumy ukazují, že příspěvky s vyšším počtem lajků působí na uživatele atraktivněji a zvyšují pravděpodobnost další interakce. Mozek si tak postupně vytváří návyk spojovat vlastní hodnotu s online pozorností.
To ale neznamená, že technologie jsou samy o sobě špatné. Důležité je učit děti zdravému používání digitálních médií svým vlastním rodičovským vzorem, podporovat osobní vztahy, společné aktivity, sport, hru a otevřenou komunikaci v rodině. Dítě potřebuje zažívat skutečné přijetí, nikoli jen jeho digitální náhražku. Sociální sítě totiž nepracují pouze s naší pozorností. Pracují s jednou z nejzákladnějších lidských potřeb, tedy potřebou být viděn, přijímán a někam patřit.
PhDr. Michaela Pachelová, Ph.D.
etopedka KC Žamberk