Stále více lidí dnes při psychických obtížích sahá nejprve po digitálních nástrojích, včetně aplikací typu ChatGPT. Jejich dostupnost, anonymita a okamžitá odezva z nich činí přirozený první krok v situacích, kdy je pro člověka například obtížné oslovit druhého člověka.
Tato forma podpory má nesporné výhody. Umožňuje formulovat problém “nanečisto”, pomáhá strukturovat myšlenky a může přinést základní orientaci v tom, co se děje. Pro některé klienty je právě tato zkušenost klíčová – snižuje ostych a usnadňuje následné vyhledání odborné pomoci. V tomto smyslu mohou digitální nástroje fungovat jako most, který k ní vede.
Zároveň je však důležité vnímat jejich limity. AI pracuje s jazykem, nikoli s reálným vztahem, a nedokáže plně rozpoznat míru rizika ani adekvátně reagovat na akutní krizové situace. Odpovědi mohou působit podpůrně, ale někdy zůstávají obecné, nepřesné nebo nevhodně uklidňující. Klient tak může získat dojem, že by měl situaci zvládnout sám, případně že jeho potíže nejsou dost závažné pro další pomoc.
Kontakt s druhým člověkem je nenahraditelný
V praxi se proto objevuje zajímavý paradox: právě ve chvíli, kdy digitální podpora přestává stačit, dochází častěji k vyhledání odborné péče. AI tak nefunguje jen jako alternativa, ale i jako filtr a zprostředkující krok. Zkušenost s ní může vést jak k lepšímu porozumění vlastní situaci, tak k uvědomění, že kontakt s druhým člověkem je nenahraditelný.
Současný vývoj tak neznamená nahrazení odborné péče, ale spíše změnu cesty, kterou k ní lidé přicházejí. Digitální nástroje se stávají součástí procesu hledání pomoci – se všemi svými přínosy i riziky. Právě schopnost tyto dva aspekty vnímat v rovnováze se ukazuje jako klíčová.
Mgr. Martin Pražan
psycholog KC Svitavy