Stalo se vám někdy, že jste se ocitli v situaci, která vás dlouhodobě trápila, ale i když se objevilo řešení, vy jste nenašli sílu ho využít? Možná to nebyla lenost ani nedostatek vůle. Možná jste se stali obětí mechanismu, kterému se říká “naučená bezmocnost”.
Tento stav poprvé popsal psycholog Martin Seligman před padesáti lety, kdy zkoumal nejprve zvířata a poté i lidi. Zjistil, že pokud je člověk delší dobu vystaven situaci, kterou nemůže změnit nebo ji mít pod kontrolou, náš mozek se “naučí”, že naše snaha nemá smysl. Proto se o změnu ani nepokusí, přestože možnosti vlivu existují.
Přestáváme vidět příležitosti a věříme, že výsledek je předem daný
Dítě je neustále srovnáváno s “lepším” sourozencem nebo spolužákem. Přinese dvojku z testu, na který se učilo. Rodič řekne: „A co měl spolužák? Ten měl zase jedničku, že? Měl by ses víc snažit, podívej se na bratra.“
Dítě postupně rezignuje na školu. Jeho nastavení přejde do módu: „I když se snažím, nikdy to nebude dost dobré. Nemá cenu se pokoušet o úspěch, který je nedosažitelný.“
Naučená bezmocnost je často ovlivněná kritickou výchovou v rodině nebo nevhodným prostředím. Je také obvyklým mechanismem týraných osob. Rozvíjí se úměrně s neúspěšnými pokusy situaci řešit. Následkem naučené bezmocnosti se dramaticky snižuje sebevědomí a naděje, že lze ze složité situace vystoupit. Odhaduje se, že až 45–60 % pacientů s diagnostikovanou depresí vykazuje silné znaky naučené bezmocnosti.
Stav naučené bezmocnosti vede ke zvýšenému stresu a úzkosti. Dlouholeté výzkumy ukazují, že pokud si projdeme silně negativním, nebo dokonce traumatickým zážitkem, je naučená bezmocnost naší výchozí reakcí. Strach z neznámého může být totiž subjektivně ještě horší než prožitá hrůza, protože v té už jsme se zorientovali.
Proto se například okolí diví, proč oběť domácího násilí neodejde od agresora. Dlouhodobý stres u oběti poškozuje schopnost plánovat budoucnost. Soustředí se pouze na přežití. Zkušenost ji říká, že jakýkoli pokus o odpor nebo osamostatnění vedl v minulosti k eskalaci násilí. Mozek tedy vyhodnotí pasivitu jako „bezpečnější“ strategii. Agresor s touto reakcí počítá, potřebuje mít oběť s nízkou sebeúctou. Představa složitého procesu odchodu (hledání bydlení, rozvod, péče o děti) působí jako vysoká, nepřekonatelná hora. Šance tu však je. Z naší praxe a z odborných studií vyplývá, že když se oběť stane aktivní, má velkou šanci na úspěch.
Jak poznat, že v ní „jedete“?
Naučená bezmocnost se projevuje nenápadně, nejčastěji v těchto myšlenkách:
- „Vždycky to tak dopadne.“
Pocit, že smůla je trvalá a nic se nezmění - „Můžu za to já.“
Vztahování neúspěchů jen ke svým schopnostem. - „Nic nemá cenu zkoušet.“
Pasivita. Ztráta motivace cokoli změnit.
Jak z toho ven? Klíčem jsou „malá vítězství“
Dobrou zprávou je, že stejně jako se bezmoci učíme, můžeme se jí i odnaučit. Cesta k uzdravení nevede skrze velké revoluce, ale skrze malé kroky:
- Zpochybněte svého vnitřního kritika:
Když si řeknete „nikdy se to nezlepší“, zeptejte se sami sebe: „Opravdu nikdy? Existuje aspoň jedna malá věc, kterou dnes můžu udělat jinak?“ - Dopřejte si prostor pro změnu:
Pokud je někdo neustále pod velkým stresem, tak na změnu nemůže mít přirozeně energii. Dopřejte si chvíle klidu bez vnějších podnětů. V tichu lépe uslyšíte své naučené negativní vzorce a získáte odstup, který potřebujete k jejich změně. Některým lidem naopak prospívá aktivita, chůze nebo sport, kdy se mohou inspirovat okolím. - Pozitivní změnu nastartujte v malých věcech:
Vyberte si jednu drobnou oblast, kterou můžete stoprocentně ovlivnit (např. ranní rituál, pořádek na stole, 10 minut pohybu). Mozek potřebuje znovu zažít, že vaše akce má výsledek. Posilujte pozitivní zkušenost, zaměřte se na to, co se vám daří a dělá dobře.
Důležité uvědomění: Vaše současná situace není definicí vaší budoucnosti. To, že jste se kdysi cítili bezmocní, neznamená, že bezmocní skutečně jste. Můžete se postupně stát autory svého příběhu. Pokud se to nedaří, zkuste to konzultovat s psychologem nebo terapeutem.
Prostě na to nebuďte sami.
Mgr. Milan Štorek
terapeut KC Chrudim
Pomocníci při tvorbě článku: Gooogle Gemini a www.unsplash.com