Odolnost dětí se buduje postupně

V reakci na celospolečenskou debatu o duševním zdraví dětí vyvstávají mnohé otázky na to, jak k dětem a dospívajícím vlastně přistupovat. Mnozí rodiče se ptají, co mohou po svých dětech chtít. Jakým způsobem to vyžadovat? Sami cítí, že nechtějí svým dětem přidělávat starosti, ale zároveň je nemohou nechat jen tak být. Přemýšlí, zda být přísnější, nebo naopak mírnější a kudy vede cesta ke zlepšení.

Odpovědí bývá přiměřenost, ostatně jako ve většině situací, které nás potkávají. Je důležité zdůraznit, že budování psychické odolnosti je postupný proces. Podobně jako otužování těla, i psychické otužování se děje postupnými přiměřenými kroky. Někomu to může jít rychleji, někomu pomaleji. Obojí je v pořádku. Každý z nás má vrozenou trochu jinou míru odolnosti vůči zátěži, dokonce i v čase se naše odolnost může měnit. Zároveň to, jak ji budujeme, se děje právě skrze konkrétní zkušenost, kterou se učíme.

Každé dítě má svoji individuální kapacitu zvládání. Pokud je pro něj daný úkol příliš lehký, nebo se určitému typu zkušenosti nevěnuje, případně vyhýbá – nezlepšuje se. Z druhé strany, pokud je pro dítě úkol příliš náročný, příliš stresující či nadlimitní – opět se nezlepšuje. V této druhé variantě bohužel nejde pouze o nezlepšení se, ale o potenciální traumatizaci či selhání, které pak následně může vést k tomu, že se dítě odmítá v této oblasti dále zlepšovat, respektive jakkoliv se jí vystavovat.

Jak ale poznat, zda je konkrétní zátěž pro dítě přiměřená? Mluvíme o takzvaném „oknu tolerance“. Když se nacházíme v oknu tolerance, jsme schopni dobře fungovat, naše emoce cítíme jako přiměřené, ať už jsou pozitivní či negativní, máme základní pocit bezpečí a jakékoliv informace a zkušenosti, které k nám přicházejí, dokážeme dobře zpracovávat a učit se z nich. Pokud se však nacházíme mimo tuto naši běžnou odolnost, mimo okno tolerance, nastupuje výrazná stresová reakce. V tuto chvíli nám emoce mohou připadat jako neúnosné, myšlení může být zrychlené nebo naopak velmi zpomalené, cítíme silné tělesné projevy, tělo začíná „bojovat o život“. Jediné, co v tu chvíli chceme, je dostat se pryč do bezpečí.

Vezmeme-li si na pomoc příklad s velmi častým strachem z vystupování před třídou. Pokud je dítě opakovaně vystavováno prezentaci ve třídě, při níž se nachází mimo okno tolerance, nedochází k učení, dochází k ohrožení. S takovým dítětem je třeba jít o stupínek zpátky. Podívat se spolu s ním na to, co by mu v tu chvíli pomohlo, aby to pro něj nebylo tak zatěžující, aby zvládlo dobrou přiměřenou zátěž. Naopak vyhnout se veškerému prezentování opět není cesta, protože nedochází k učení a posilování odolnosti, ale dochází k posílení přesvědčení, že náročným situacím se lze vyhýbat.

Jaké jsou tedy možnosti konkrétních postupů?

1. Porozumějte tomu, co se s dítětem v dané situaci děje. Doptejte se, jak se cítí, co mu běží hlavou, jak se cítí na těle? Jak intenzivní tyto pocity jsou? Zvládne se v tu chvíli soustředit? Učí se něco nového? Nachází se v oknu tolerance?
2. Nalezněte společně přiměřenou míru náročnosti. Postupujte po jednotlivých krůčcích. Jak váš názor, tak názor dítěte, je velmi důležitý. Nalezněte společný směr a domluvte se na něm.
3. Nedělejte za dítě to, co zvládne samo. Nejefektivnější pomoc je tam, kde má dítě vlastní limit a kde se naučí novou dovednost s vaší drobnou pomocí. Nevyhýbejte se situacím, které by dítě mohlo dobře zvládnout. Dodejte mu odvahu.
4. Stanovte jasné čitelné hranice. Přiměřené hranice, které dítěti stanovujeme, jdou vždy ruku v ruce s pocitem bezpečí, s pocitem lásky a tím, že hranice mají smysl. Jejich vyžadování by mělo být tzv. laskavě pevné. Hranice s výjimkou ohrožení života by neměly být vyžadovány strachem.
5. Úspěchy oceňte, neúspěchy pochopte. Pozitivní motivace je silnější, trvalejší a zdravější. I neúspěchu je třeba se věnovat, i ten nese důležitou zkušenost a je přirozenou součástí života.

 

psychologové KC Chrudim