článek byl převzat k webu Chrudimského deníku
Řezání, pálení, sebebití nebo vytrhávání vlasů. To vše kvůli psychickým obtížím praktikují dnešní žáci a studenti. Dominika Olivová a Barbora Metelková, studentky třetího ročníku Střední školy zdravotnické a sociální v Chrudimi, vnímají enormní nárůst sebepoškozování, a to i v jejich blízkém okolí. Dominika a Barbora proto vytvořily projekt Naděje, který tvoří kombinace filmu a besed na základních a středních školách za přítomnosti psychologa.
“Námětem je kniha Co jsme si nikdy neřekli od Yasmin Rahmanové. Jsme v kontaktu se samotnou autorkou knihy, která souhlasila se zpracováním díla do audiovizuální podoby,” vysvětlují studentky s tím, že hlavními tématy knihy a plánovaného filmového snímku jsou deprese, sebepoškozování, úzkosti a sebevražedné myšlenky.
Film se bude natáčet ve spolupráci s absolventy Pražské státní konzervatoře oboru herectví Michalem Pazderkou a Filipem Františkem Červenkou. Psychické problémy náctiletých jsou v posledních letech obrovské a velkou měrou k tomu přispěla covidová izolace od okolního světa.
“Oba mají mnoho zkušeností s hereckou, scenáristickou, ale i režijní prací, která byla několikrát oceněna prestižními cenami. Michal nyní studuje filmovou režii na Filmové akademii Miroslava Ondříčka v Písku a Filip se hlásí na katedru scenáristiky na FAMU,” představují dívky své kolegy.
Film se začne v létě natáčet v Chrudimi, například v Městském parku, ale i v Pardubicích. Projekt Naděje má podporu Pardubického kraje. “Nebývá obvyklé, že se ve věku středoškoláka najde snaha, zájem a touha pomoci své generaci v tématu, které danou generaci trápí. Aktivita děvčat ze Střední školy zdravotnické a sociální v Chrudimi mne jednoznačně oslovila a jsem za ni velmi rád. Psychické problémy jsou občas neviditelné, projektem NADĚJE je Bára s Dominikou chtějí ukázat a svým vrstevníkům i pomoci řešit. A to si podporu rozhodně zaslouží,” řekl Deníku krajský radní pro oblast školství Josef Kozel.
Deprese a úzkosti sužují dívky a chlapce už v základních školách. Sebepoškozování jim přináší bolest, která je silnější než bolest psychická. Pro většinu lidí je důležitým momentem sebepoškozením fyzická bolest, která přehluší bolest psychickou.
Projekt naděje můžete sledovat i na FACEBOOKU
Když rodiče pozorují, že jejich potomek je zamlklý, nosí pouze dlouhé rukáv, trpí nespavostí nebo nechutenství, měli by být ostražití. “Když mi bylo dvanáct, měla jsem pocit, že mi nikdo nerozumí. Při tělocviku jsem si odřela nohu a potom jsem si o samotě strhávala strupy. Bavila mne ta bolest a krev. Ale po žiletce nebo nůžkách jsem nikdy nesáhla,” vzpomíná dnes dvacetiletá Veronika na období, kdy měla k sebepoškozování hodně blízko.
Kde hledat pomoc, je nasnadě. Třeba v Chrudimi se problému věnují odborníci v krizovém centru organizace J. J. Pestalozziho. „Příběhy, se kterými se setkáváme, jsou děsivé. Ne vždy sebeubližování končí povrchovým zraněním! Po ublížení sám sobě nemusí přijít úleva. Někdy může přijít i smrt,“ zdůraznila vedoucí centra Lenka Svobodová.