„Když se neozveš, budu to brát jako souhlas.“ S podobnou větou se můžeme setkat poměrně často. V běžném životě může znít celkem nevinně. Z pohledu práva ale není tak jednoduché říct, že kdo mlčí, ten souhlasí.
Jak je to tedy doopravdy? Mlčení samo o sobě většinou nestačí. Představme si, že vám někdo pošle zprávu: „Od příštího měsíce ti budu účtovat za službu o 500 Kč více. Pokud s tím nesouhlasíš, ozvi se.“ Vy si zprávu přečtete, ale neodpovíte. Může druhá strana automaticky říct, že jste tím se zvýšením ceny souhlasili? Ne. Obecně totiž platí, že mlčení nebo nečinnost samy o sobě neznamenají souhlas s tím, co vám někdo navrhuje. To, že člověk na nabídku nereaguje, ještě neznamená, že ji přijal.
Právo ale zná i situace, kdy člověk svůj souhlas nemusí vyjádřit slovy ani podpisem. Souhlas můžeme někdy projevit i jednáním. Právníci pro takové jednání používají pojem konkludentní jednání. Zjednodušeně řečeno jde o situaci, kdy člověk svůj úmysl nevyjádří přímo slovy, ale vyplývá z toho, jak se chová.
Typickým příkladem je třeba nákup v obchodě. Nemusíme prodavači říkat: „Souhlasím s koupí tohoto zboží za uvedenou cenu.“ Vezmeme zboží, zaplatíme a tímto svým jednáním dáváme najevo, že ho chceme koupit. Podobně můžeme svůj souhlas projevit například zaplacením objednané služby nebo jiným jednáním, které za daných okolností jednoznačně ukazuje, co jsme chtěli.
Pozor na rozdíl mezi mlčením a jednáním. A právě tady bývá kámen úrazu.
- Mlčet znamená jednoduše nic neudělat.
- Konkludentně jednat znamená udělat něco, z čeho lze za daných okolností rozumně usuzovat na určitý záměr.
Představme si například, že vám někdo nabídne službu a napíše: „Pokud se neozvete do pátku, budeme mít za to, že jste nabídku přijali.“ Vy se neozvete. Samotné mlčení ještě nemusí znamenat, že jste smlouvu uzavřeli. Jiná situace by ale mohla nastat, pokud byste například následně začali službu využívat a zaplatili za ni dohodnutou cenu. Vaše následné jednání už může být významným projevem toho, že jste nabídku přijali.
Nestačí jen hledat „ano“ nebo „ne“
V právu totiž není důležité pouze to, zda člověk řekl „ano“, nebo „ne“. Posuzují se také okolnosti konkrétní situace a především to, co lze z jeho jednání skutečně dovodit.
Proto může být důležité například:
- co si strany předem dohodly,
- jak spolu dosud komunikovaly,
- jak se následně chovaly,
- zda jejich jednání bylo jednoznačné,
- zda z chování skutečně vyplýval souhlas s konkrétním právním jednáním.
Co si z toho odnést?
Pokud vám někdo řekne: „Když se neozveš, budu to brát jako souhlas“, neznamená to automaticky, že jeho podmínky mlčením přijmete.
Stejně tak ale není dobré spoléhat na to, že když něco nepodepíšete, nemůžete se k ničemu zavázat. Za určitých okolností může být právně významné i vaše jednání.
Proto pokud si nejste jistí, zda jste svým jednáním něco přijali, nebo zda po vás někdo oprávněně požaduje splnění určité povinnosti, je lepší situaci řešit dříve, než ji nechat dojít do sporu. Právo totiž někdy nečte jen to, co jsme napsali nebo řekli. Dívá se také na to, co jsme svým jednáním skutečně dali najevo.
Mgr. Soňa Hochová
právnička KC Svitavy