Spousta rodičů přichází kvůli trápení svého dítěte, které pozorují, ale nedokáží jej rozklíčovat. Když se dítěte ptají, co ho trápí, často slyší, že “nic” nebo, že “neví”. Dětské trápení se manifestuje mnohými způsoby, ať již jde o výchovné problémy, nebo neobvyklé chování dítěte. Rodiče často intuitivně cítí, že něco není v pořádku. Rozhovor s psychologem dokáže řadu věcí objasnit. Dokáže pomoci jednak rodičům porozumět dětskému trápení, a jednak dítěti čelit svému trápení a vyřešit nastalé problémy.
V rodičích však často zůstává – více či méně vyřčená – otázka, proč se jim dítě nesvěřilo. Mohou cítit vztek, že dítě otevřeně mluví o svých problémech s někým cizím, zatímco s nimi ne. Přirozeně prožívají frustraci, objevují se u nich otázky proč, často trpí pocity viny. Často se psychologa ptají, co dělají špatně, proč jim dítě nedůvěřuje.
Ráda bych na tomto místě uklidnila a podpořila všechny rodiče, kteří tuto zkušenost mají. Vyhledání odborné psychologické péče je dobrou volbou, často tou nejlepší, kterou mohou dítěti v těžkých chvílích nabídnout. Dilema svěřit se, nebo nesvěřit totiž není jen otázkou důvěry nebo nedůvěry vůči rodiči. Aby se dítě svěřilo, musí si být také jisté tím, že to rodiče unesou, že to zvládnou, že jim tím neublíží nebo nepřitíží. Děti jsou na rozpoložení svých rodičů velmi citlivé, podvědomě je chrání. Je téměř nemožné, aby člověk, který dítě miluje, neprožíval trápení dítěte spolu s ním. Rodiče tak nemají v podstatě jinou šanci, než být emočně angažovaní. A právě přirozená emoční zaangažovanost bývá často důvodem, proč je pro dítě zkrátka moc těžké, aby se rodiči svěřilo. Obávat se ale může i trestu, který by přišel v rámci výchovných opatření svých rodičů.
Psycholog je v tomto ohledu citově nezaujatý a nevychovávající, dítěti se tak otevírá prostor pro bezpečné ventilování problémů, aniž by “hrozilo” něco dalšího. Menší děti se obecně nejvíce obávají, že “máma/táta bude smutná/ý”, nebo se obávají trestu. Dospívající pak nejčastěji toho, “že to máma/táta bude chtít řešit”. Psycholog tak může být prostředníkem mezi rodičem a dítětem. Vyhledání odborné pomoci tak v řadě případů může být opravdu tou nejlepší volbou.
Odborná pomoc není v první řadě o chybějících rodičovských kompetencích, ale o bezpečném prostoru pro dítě a nabídnutí nezaujatého úhlu pohledu pro rodiče.
PhDr. Pavlína Hlaváčová
psycholog, terapeut