V souvislosti s opatřeními během pandemie koronaviru se čím dál tím častěji setkávám s dospívajícími s problémy ve vztazích a nepříjemnými pocity při sociálních interakcích. Když přicházejí, mluví o “sociální fobii”, o chybějících vazbách se spolužáky, o kamarádech, kteří přestali být kamarády, o nepříjemných pocitech při interakci s druhými lidmi, nechuti přijít s nimi do kontaktu, o depresivním ladění.
V důsledku toho se často nadále zavírají doma, přestávají vyhledávat kontakt s druhými, přestávají chodit ven s přáteli, ztrácí zájem o své okolí i dřívější zájmy. Cítí se osaměle, odevzdaně, rezignovaně. Mají pocit, že z tohoto stavu není možné uniknout ani ho vlastní vůlí změnit, a tak se ještě více uzavírají sami do sebe. Zájem, který jim projevuje jejich okolí, jim začíná být na obtíž, bojí se druhým důvěřovat. Svět se jim začíná jevit jako nepřátelské podivné místo, které neznají, je cizí a není bezpečné.
Na otázku, co se s nimi děje, často nedokážou najít odpověď. To “cosi”, co je trápí, se totiž velmi těžko popisuje. Vnímaná odlišnost a odpojenost od ostatních, spolu s neschopností pojmenovat a porozumět svému vnitřnímu prožívání, je velmi tíživá a často vede k dalšímu prohloubení depresivních pocitů samoty. O nepříznivém dopadu koronavirových opatření na dospívající se již sice mluví, málokdo si však uvědomuje, jak moc ničivý tento dopad je.
Díky vyhledání odborné pomoci může dospívající nejen najít pojmenování pro své prožívání a lépe si porozumět, ale také objevit zdroje své duševní síly a cestu zpět ke svým kamarádům a blízkým. Někdy stačí jen málo, mnohdy jen uvědomit si, že problém není v nás, ale „systémový“, aby se ulevilo. A také, že v tom nejsou sami.
PhDr. Pavlína Hlaváčová
psycholog