Každý z nás žije ve svém vlastním světě. Máme v něm své myšlenky, pocity, vzpomínky, přání i obavy. Některým věcem rozumíme, jiné neumíme pojmenovat ani sami před sebou. Někdy je nám v něm dobře, jindy se v něm sotva vyznáme.
Také dítě má svůj svět. Teprve se v něm učí orientovat. Někdy nám ho vypráví s nadšením, jindy ukáže jen malý kousek. Přiběhne ze školy a chce nám říct úplně všechno. Nebo zabouchne dveře, schová se pod peřinu a na naše otázky odpovídá jen pokrčením ramen.
My dospělí přitom máme vlastní zkušenosti, představy a způsoby, jak věcem rozumíme. Často tušíme, co by mohlo pomoci. Chceme dítě chránit, uklidnit a ukázat mu cestu. Jenže někdy mu nabízíme řešení dřív, než jsme vůbec pochopili, co se v něm odehrává. Jako bychom stáli každý na jiném břehu. Vidíme na sebe, můžeme na sebe volat, ale abychom se skutečně potkali, potřebujeme mezi sebou postavit most.
Jak se staví takový most?
Nevznikne najednou a nikdo nám k němu nedá hotový plán. Roste z drobných okamžiků: z pohledu, který druhému říká Vidím tě. Z otázky, na jejíž odpověď opravdu čekáme. Z chvíle, kdy si sedneme vedle dítěte a jen jsme… Z náruče, kterou nabídneme, ale nevnucujeme.
Někdy stačí být chvíli spolu a nemít připravená žádná moudrá slova…
Dítě se k nám přibližuje po svém. Přinese obrázek, chce nám něco ukázat, položí otázku nebo se přijde ujistit, že jsme nablízku. Sleduje náš hlas i výraz tváře. Všímá si, zda na něj máme čas, zda ho bereme vážně a zda se k nám může obrátit, když mu není dobře.
A my se postupně učíme poznávat právě tohle dítě. Ne dítě, o kterém jsme si předem vytvořili představu, ale skutečného člověka před námi. Zjišťujeme, co ho rozesměje, co ho znejistí, kdy potřebuje naši blízkost a kdy mu pomůže trochu prostoru. Ve vztahu se totiž nepotkává jen dospělý, který učí, a dítě, které se učí. Potkávají se dva lidé, kteří se navzájem ovlivňují. Jen každý z jiného místa a s jinou odpovědností.
Když se na mostě mineme
Představme si, že dítě přijde ze školy a s pláčem nám řekne, že s ním nikdo nechce kamarádit.
Okamžitě hledáme, co by mu mohlo pomoci. Připomínáme mu kamarády, které má, vysvětlujeme, že se situace může změnit, nebo přemýšlíme, co by příště mohlo udělat jinak. Nechceme, aby se trápilo. Chceme mu ulevit. Jenže dítě možná právě teď nepotřebuje radu. Možná se celý den snažilo někam patřit a večer už nemá sílu nic vysvětlovat. Možná zažilo něco, kvůli čemu se cítilo neviditelné. A možná ani samo neví, proč ho to tolik bolí.
Když mu začneme vysvětlovat, že má přece jiné kamarády, můžeme mít pravdu. Přesto se může cítit ještě osamělejší. Ne proto, že bychom mu chtěli ublížit, ale protože jsme odpovídali na něco jiného, než co nám právě svěřovalo.
Někdy proto pomůže odložit řešení a zkusit říct: „To tě dnes asi hodně bolelo, viď? Chceš mi o tom povědět?“ Možná začne vyprávět. Možná se přitulí. A možná jen pokrčí rameny a odejde… Ani to nemusí znamenat, že jsme selhali. Dítě někdy potřebuje čas, než dokáže své prožívání sdílet. Může mu stačit vědomí, že jsme se zajímali a že se k nám může vrátit.
Rozumět dítěti neznamená vždycky vědět, co prožívá. Znamená to být ochotní zjišťovat, jaké to je právě pro něj.
Jednou z náročných částí rodičovství je přijmout, že dítě, které milujeme, může prožívat stejnou situaci úplně jinak než my. Může se bát toho, čeho bychom se nebáli. Může být smutné kvůli něčemu, co nám připadá malicherné. Může se zlobit právě ve chvíli, kdy se mu snažíme pomoci. A my můžeme být unavení, bezradní nebo zranění. Někdy nemáme dost trpělivosti, jindy potřebujeme chvíli klidu. Ani náš svět není bez hranic.
Nemusíme proto všechno cítit stejně ani se na všem shodnout. Můžeme dítěti říct: „Já to možná vidím trochu jinak, ale chci pochopit, jaké to je pro tebe.“ A můžeme mu také přiblížit něco ze svého světa: „Dnes jsem unavená a potřebuji chvilku klidu. Není to kvůli tobě. Potom za tebou přijdu.“
Dítě nemusí nést naše starosti ani odpovědnost za naše emoce. Může ale postupně poznávat, že i dospělí něco cítí, někdy chybují a někdy potřebují čas. Že blízkost neznamená, že jeden člověk musí vždy všechno zvládnout.
Když se most přeruší
Přijdou třeba situace, kdy na dítě zvýšíme hlas. Jindy jeho starost odbydeme, protože spěcháme nebo už sami nemůžeme. Možná se tolik snažíme najít řešení, že zapomeneme poslouchat. Ve vztahu se takové chvíle stávají. Důležité není předstírat, že se nic nestalo, ani se snažit být rodičem, který nikdy neztratí trpělivost. Důležité je umět se vrátit.
Můžeme večer přijít k posteli a říct: „Přemýšlela jsem o tom, jak jsme se dnes pohádali. Mrzí mě, že jsem na tebe křičela. Chtěla bych ti víc rozumět.“ Tím nepřicházíme o svou rodičovskou autoritu. Naopak dítěti ukazujeme, že za své jednání neseme odpovědnost a že vztah nemusí skončit ve chvíli, kdy se něco nepovede.
Nemusí nás hned obejmout ani nám odpustit. Může potřebovat čas. Naší úlohou je nabídnout cestu zpátky, ne rozhodovat za něj, kdy po ní vykročí.
Bezpečný vztah není vztah bez konfliktů. Je to vztah, ve kterém se můžeme učit napravovat, co jsme pokazili, a znovu se k sobě přibližovat.
Až jednou dítě vyroste…
Jednoho dne už dítě nebude potřebovat naši ruku při každém přecházení mostu. Vydá se do svého světa, ve kterém budeme přítomní čím dál méně. Potká lidi, které neznáme, prožije věci, u kterých nebudeme stát, a bude dělat rozhodnutí, která nebudeme moci ovlivnit. Nemůžeme mu připravit život bez bolesti a překážek. Nemůžeme zajistit, aby se vždycky cítilo pochopené.
Můžeme mu ale nabídnout zkušenost, že jeho prožívání stojí za pozornost. Že nemusí všechno zvládat samo. Že může mít vlastní názor a přitom zůstat ve vztahu s člověkem, který vidí věci jinak. Možná si jednou nevybaví všechny naše rady ani přesná slova, kterými jsme ho utěšovali. Může si ale odnést zkušenost, že když mu nebylo dobře, někdo se snažil porozumět. Že nemuselo své pocity obhajovat, aby pro ně mělo místo. A že i po hádce se dalo znovu najít cestu k sobě. Možná právě tohle je jedna z věcí, které mu můžeme do života předat: důvěru, že rozdílnost nemusí znamenat osamění a že blízkost nevyžaduje, abychom byli stejní. A možná nemusíme každý den stavět celý most. Někdy stačí jedno prkno, jeden kámen. To může představovat chvíle, kdy odložíme vlastní vysvětlení a opravdu se zaposloucháme. Otázka, na kterou si počkáme, nebo omluva, kterou neodkládáme.
Mgr. Tereza Vágnerová
vedoucí KC Jihlava
Poznámka k teoretickému a odbornému zázemí
Myšlenka, že rodič a dítě postupně poznávají své vnitřní světy a vzájemně se ovlivňují, souvisí s několika psychologickými a psychoterapeutickými přístupy. Patří mezi ně zejména teorie vztahové vazby, intersubjektivní přístup, výzkum raných vztahů a vzájemné regulace emocí a mentalizace. Tyto přístupy zdůrazňují, že děti se o sobě, svých emocích a vztazích neučí jen z toho, co jim říkáme. Učí se také z našich reakcí, z toho, zda se zajímáme o jejich prožívání, a z toho, jak společně zvládáme chvíle neporozumění.
Kam se můžete podívat dál?
- Teorie vztahové vazby – John Bowlby
Zabývá se významem vztahu s pečující osobou, který dítěti poskytuje bezpečí a umožňuje mu postupně objevovat svět. - Intersubjektivita a rané vztahy – Daniel N. Stern
Zkoumá, jak dítě prožívá vztah s druhým člověkem, jak vzniká emoční naladění a jak se rozvíjí sdílení subjektivní zkušenosti. - Vzájemná regulace a obnova kontaktu – Edward Tronick
Jeho výzkum ukazuje, že nesoulad je přirozenou součástí vztahu a že důležitou roli hraje schopnost znovu navazovat vzájemný kontakt. - Mentalizace – Peter Fonagy a jeho spolupracovníci
Zaměřuje se na schopnost rozpoznávat a chápat vlastní i cizí vnitřní stavy, například pocity, potřeby a přání.