Klienti, kteří ke mně chodí delší čas, většinou vědí, že se nespokojím s neurčitou nebo obecnou odpovědí. Že je ráda podporuji v hledání konkrétnějších, barvitějších, co nejvíce jim odpovídajících sdělení. Nemusí to být nutně slova, která za ně hovoří a vykreslují tyto nuance. Může to být nějaká jejich tvorba, jejich tělový projev. Často tedy společně hledáme, co se skrývá za jejich „divně, dobře, špatně”.
Z nedávné spolupráce s jedním hochem mi stále zůstávají v hlavě dvě věty, které právě tak obecně zní.
„Co se ti tu líbí?“
„Všechno!!!!“
Nechci se rozepisovat o tom, jak probíhal rozhovor dál. Chci se rozepsat o tom, kolik „málo“ za tím jeho „všechno“ bylo.
Někdy totiž jako pracovníci, terapeuti, rodiče nemusíme dělat žádné velké čáry máry a přesto uděláme nejvíc. Nemusíme všechno vědět, umět, chytře mluvit či všemu rozumět. Bohatě stačí, když umíme dobře být s těmi, kteří za námi přichází. A to je příklad tohoto chlapce.
Ocitl se u nás na základě doporučení školy po tom, co se svěřil své učitelce, že někdy pomýšlí na sebevraždu. Přišel za mnou hoch, který o sobě nedokázal říct nic jiného, než že “je divnej, naprosto chápe, že ho každej nesnáší a že by bylo pro všechny lepší, kdyby tady nebyl”. Ani za mnou nechtěl. Dříve už někam docházel a k ničemu mu to nebylo. Nevidí v tom žádný smysl. Seděl, tvářil se otráveně až odevzdaně, s pohledem říkajícím „dělejte si se mnou, co chcete“. Dívala jsem se na toho hocha před sebou, do jeho očí a nevěřila jsem, že by ho každý nesnášel. Nicméně bylo jasné, že on to tak vnímá, a neměla jsem žádnou tendenci mu to rozporovat.
Venku bylo vedro. Donesla jsem mu pití, i když nevěděl, zda má nebo nemá žízeň. Když ho vypil, donesla jsem mu další. Když jsem mu řekla, že mu ráda donesu i třetí, usmál se. Byla to moc milá změna. Nemluvila jsem s ním hned o tom, proč se chce zabít. Ptala jsem se ho na to, co ho baví. Dostali jsme se tím ke spoustě témat a bylo čím dál snazší si povídat a povídat a zažívat milé poznávání se.
Otázce na to, zda a jak přemýšlí o ukončení života, jsme se samozřejmě nevyhnuli. Nebyla už pro něj sice aktuální, ale přiznal, že někdy ho to trápí.
Na konci konzultace byl chlapec sám rozhodnut, že chce přijít znovu a povídat si se mnou dál. A dle mého k tomu stačilo jen málo – být s ním. Na nic netlačit. Vnímat ho. Zajímat se o něj. Doopravdy poslouchat co říká. Autenticky sdělovat, co se děje ve mně. Sama chybovat a chyby přiznávat. Dávat mu prostor. Přijímat ho takového, jaký je, resp. v tomto případě hledat skulinky, kterými by bylo možné ho zahlédnout takového, jaký je, a upřímně se radovat z toho, co jsem viděla. A to bylo všechno.
Mám ráda práci v krizovém centru. Mám ráda klienty, co k nám přicházejí a ráda hledám způsoby, jak s nimi dobře být. A tohle je pro mne mimo jiné i takové malé poděkování těm, co u nás mají odvahu zaklepat na dveře.
Mgr. Tereza Vágnerová
vedoucí KC Jihlava