Tlak na výkon a vysoké nároky jsou jedny z výzev rychlé doby internetové. Někdy to v nás může vyvolávat představu, že pokud uděláme chybu, selhali jsme a vše je zmařeno. Toto nastavení prosáklo i do výchovy, a to jak směrem k dětem, tak směrem k rodičům. Ale co kdybychom začali na chyby koukat jinak? Co kdybychom se místo toho naučili říkat „hurá, chyba“?
Když se chyb bojíme, nutí nás to se jim za každou cenu vyhýbat a pokud se jim vyhnout nepovede, za žádnou cenu to nepřiznat nebo se koupat ve výčitkách. Tím ale ztrácíme drahocenný prostor se z naší chyby poučit.
Chyba je příležitost zastavit se a zamyslet. Neznamená to se v ní pitvat nebo si ji vyčítat. Mnohem efektivnější je zaměřit se na minimalizaci škod a zamyšlení, co se teď s nastalou situací dá dělat.
Aby se s chybami naučily zacházet děti, je důležité, aby to uměli nejdříve rodiče. Pokud rodič ukáže, že i on je člověk, který se občas splete a který se z chyb učí, dává tím dětem příklad. Když si dítě může dovolit dělat chyby a ví, že je možné chyby napravovat, cítí se bezpečněji a odvážněji v hledání nových možností a zkoušení věcí, které by jinak vynechalo ze strachu z neúspěchu. Napravování chyb je obzvlášť důležité.
Přístup “hurá, chyba” rozhodně neznamená chyby přehlížet, všechno odpouštět a “žehlit” za děti. Za své chyby si neseme důsledky. Součástí je správná omluva, tj. taková, ve které přebíráme zodpovědnost, která nám patří, a projevujeme lítost, že jsme druhému ublížili, nikoliv obhajujeme naše jednání. Naši omluvu nemusí protistrana hned přijmout, na to je taky potřeba myslet a respektovat to.
Ve výchově to může vypadat třeba tak, že dítě ztratí klíče. Rodič se rozzuří a na dítě začne křičet: “Jsi hrozný, všechno ztratíš, ničeho si nevážíš.” Chyba je v tomto případě na obou stranách. Dítě ztratilo klíče a rodič to přehnal se svou reakcí. Rodič se může omluvit, třeba: “Promiň, přehnal jsem to, mrzí mě, že jsem na tebe křičel takové věci.” Dítě nejspíše bude na omluvu nějak reagovat, možná taky vyjádří lítost nad svou chybou. Může to být příležitost k debatě o tom, jak svou chybu napravit – jak se např. může zapojit do výměny zámků.
Z pohledu rodiče je pak taková situace příležitostí k zamyšlení, zda může udělat něco pro to, aby chyby svého dítěte dokázal lépe unést a nevyvolávaly v něm neřízené emoce. Většinou to znamená smířit se s tím, že dítě (i rodič) chyby zkrátka dělá a nemůže nedělat. Dítě se teprve učí samostatnému fungování a potřebuje čas. Rodič jedná podle svých zkušeností a kapacit. Často možná rodič dojde k tomu, že je toho na něj zkrátka moc a bude potřeba někde ubrat, odpočinout si a snížit nároky primárně na sebe, sekundárně na dítě. Může se pak radovat, že ho chyba zachytila včas, aby se úplně nepřetížil.
Rodiče chtějí pro své děti to nejlepší. Pokud se směrem k nim dopustí chyby, většinou je to nenechá chladnými. Není ale potřeba být perfektním rodičem, dokonce to není ani žádoucí.
Důležité je, aby dítě mělo prostor zkoušet své možnosti ve světě a vědělo, že když se to nepovede, rodič ho podpoří a podrží. A že je taky schopen uznat, že svému dítěti někdy ublížil nebo k němu byl nespravedlivý. Pomáhá to upevňovat vzájemný vztah.
Pokud vás k tématu zajímá více, poslechněte si podcasty o rodičovských chybách:
- Podcast Počítám do tří – https://www.pocitamdotri.cz/
- #16 O POCITU VINY: Zase jsem to zkazila – https://ceskepodcasty.cz/epizoda/495912
- #7 O TRAUMATU: Máte trauma, že dětem působíte trauma? – https://ceskepodcasty.cz/epizoda/495919
- #23 O RODIČOVSKÉM VZTEKU: !!!Dracarys!!! – https://ceskepodcasty.cz/epizoda/638427
- Podcast 13 hříchů rodičovství – https://13hrichurodicovstvi.cz/
- 103: Rodičovské sebevědomí – https://www.youtube.com/watch?v=6DREQbjuZjc
Mgr. Kateřina Lenartová
psycholožka KC Chrudim