I Vy můžete pomoci I Vy můžete pomoci
dárcovský účet č. 4289681369/0800
Navigace Facebook

Černá nebo bílá. Nic mezi tím?

/ Archiv aktualit / Centrum J. J. Pestalozziho

Poruch osobnosti existuje velká řada. Ráda bych se zaměřila na tu, která se vyskytuje nejčastěji, a to na hraniční poruchu osobnosti (přesně: emočně nestabilní porucha osobnosti hraničního typu, dále jen HPO).

Jak už z názvu článku vyplývá, lidé s touto poruchou žijí v určitých extrémech – buď je situace černá, nebo bílá. Buď miluju, nebo nenávidím. Buď se mám nádherně, nebo jsem v hrozné depresi. Hraničáři, jak sami sebe lidé s touto poruchou nazývají, to nemají ve svém životě vůbec jednoduché. A určitě to nemají lehké ani jejich blízcí.

Lidé s HPO se potýkají s velkými emočními výkyvy, depresemi, sebepoškozováním, negativním sebeobrazem, nízkým sebevědomím. Časté jsou také poruchy příjmu potravy (anorexie, bulimie aj.), stavy jako depersonalizace či disociace. Sebepoškozování, sebevražedné myšlenky a pokusy o sebevraždu je dostávají do péče psychiatrických léčeben. U HPO je nejvyšší riziko dokonaných sebevražd – pravděpodobnost sebevraždy je u nemocných až 400× vyšší než u zdravého člověka.

Jak hraniční porucha vznikne?

Přesná příčina toho, proč HPO vzniká, není známá. Odborníci uvádějí propojenost biologických příčin s faktory prostředí. To znamená, že HPO je daná geneticky, mohou působit různé vlivy již na plod dítěte v prenatálním období a samozřejmě působí také rodinné prostředí, ve kterém dítě vyrůstá (Praško, 2017).

Psychosociálním faktorům se při práci s lidmi s HPO jako psychoterapeuti věnujeme. Jedná se totiž o traumata, která klienti nemají často zpracovaná a ovlivňují jejich chování, vztahy, náhled na sebe i na okolí. Praško a kol. uvádějí, že lidé s HPO často vyrůstají v konfliktním prostředí, v nejistotě a strachu, bývají oběťmi sexuálního zneužívání, týrání, zanedbávání, a zároveň se jim od okolí nedostává dostatečné ochrany, čímž ztrácejí pocit bezpečí a důvěry. I proto si hraničáři často neumí říci o pomoc – bojí se. Mají strach z toho, že jim nikdo nebude věřit, a že oni nemohou věřit nikomu druhému, bojí se odmítnutí, opuštění.

Přes to, že se mnohdy setkáváme u lidí s HPO s traumaty minulosti výše uvedenými, není to stoprocentní fakt. I u lidí, kteří zažili hezké dětství, mají milující rodiče, se může hraniční porucha rozvinout. Proč? Zde nastupuje právě genetická příčinnost, vrozené predispozice, osobnost daného člověka. Jednoduše řečeno, i přesto, že měl člověk v podstatě spokojené dětství, jeho predispozice mohou být takové, že na konkrétní událost reaguje s mnohem větší intenzitou, více ho to zasáhne, náročné situace se objevují opakovaně, může se rozvinout i posttraumatická stresová porucha, apod. Nicméně dle výzkumů jsou minulé traumatické události přítomny u mnoha, ne-li většiny případů HPO (Hefferman a Cloitre, 2000; Gunderson, 2001).

Osvěta

Jako velmi důležitou vnímám v této oblasti kromě péče o lidi s HPO také osvětu. Okolí hraničáře často vnímá jako nespolehlivé, líné, manipulanty, kteří na sebe jen upozorňují, nic nedokončí, vymýšlí si nebo přehání. Ale ono to tak vůbec není.

Mezi lidmi s HPO je mnoho nadprůměrně inteligentních osob, kteří by tak moc chtěli dodělat alespoň školu, ale nejde to. Chtěli by chodit do vysněné práce, ale brzy je vyhodí, protože tam nechodí. Proč? Protože se cítí tak moc špatně, že ani nevstanou z postele. Protože si myslí, že jsou stejně k ničemu. Protože světu bude líp bez nich. A teď si představte, že takové myšlenky máte v hlavě pořád, každý den a nemůžete se jich zbavit. Příhodné se mi zdá porovnání s fyzickou nemocí – se zlomenou nohou také člověk nemůže fungovat na sto procent, se zlomenou duší je to ještě těžší. Jak řekla Aneta Kulhánková – je to jako rakovina duše.

Aneta byla velkou průkopnicí v osvětě o HPO na sociálních sítích. Informovala o této nemoci, o svých stavech, podporovala ostatní. Bohužel ve svých 20 letech už neměla sílu dále bojovat a svůj život ukončila. Její maminka Martina Kulhánková však pokračuje v osvětě, kterou započala její dcera. Vystupuje v médiích, napsala knihu “Život na houpačce” a spravuje stejnojmenný profil na Instagramu. Upozorňuje také na nedostatečnou, resp. špatně cílenou a nepropojenou odbornou péči v ČR. Léky totiž nestačí, je nutná dlouhodobá terapie.

Jak lze HPO léčit?

Jak už jsem psala výše, při léčbě HPO se využívají léky (antidepresiva, anxiolytika), ale základem je psychoterapie. Vhodná je jak individuální, tak skupinová terapie, nutná je pravidelnost a intenzita.

V České republice se začíná uplatňovat koncept dialekticko – behaviorální terapie, která byla v zahraničí vyvinuta přímo na léčbu lidí s HPO. Tato metoda se zaměřuje na hledání rovnováhy místo života v extrémech a na nácvik dovedností potřebných v běžném životě. V rámci této terapie se klienti učí nové způsoby řešení zátěžových situací, snaží se získat náhled na své chování a přijmout své stavy a pocity, regulovat své emoce.

Pomoc lidem s HPO je náročná, ale nesmírně důležitá. Hraničáři mají tendence se upnout na blízké lidi, včetně terapeutů a dalších odborníků. Překračování hranic a manipulace však nejsou jejich zbraněmi, ale obranou, nemohou jinak, neumí to jinak.

Je třeba přestat na lidi s duševním onemocněním koukat skrze prsty. Je pro ně totiž mnohem náročnější si myslet, že jsou v pořádku. I když v něčem odlišní, když si to ostatní nemyslí – zvláště ti nejbližší. Proto pokud máte ve svém okolí člověka, kterého “bolí duše” nebo jste to přímo Vy, obraťte se na někoho, kdo vám může pomoci. Můžeme to být i my v Centru Pestalozziho:

Poradenské centrum pro děti a mládež
Krizové centrum Chrudim
Štěpánkova 108, Chrudim
tel.: 469 623 899

 

Příště bych vám chtěla ukázat HPO více zblízka prostřednictvím rozhovoru s naší bývalou klientkou.

 

Mgr. Barbora Mániková
terapeutka